Základ opěrné zdi svépomocí

Svislou výztuž pro tvárnice ztraceného bednění jsme v jedné části přivázali k armovacímu koši předem po 25 cm. Ve druhé jsem pruty zapíchal do čerstvého betonu podle provázku se značkami. Beton jsme tentokrát lili bez pumpy a přebytky převáželi kolečkem.

Třmínky na míru výkopu

Po prvních terénních úpravách kolem domu (díl 144) jsme měli hotové výkopy pro opěrnou zeď. Mohli jsme začít se základy. Do základového pasu jsme chtěli dát armovací koše přesně na míru výkopu. Hotové třmínky, které by mi rozměrem vyhovovaly, jsem nesehnal. Nechat je vyrobit by šlo, ale to je ještě dražší.

Koupil jsem proto roxory průměru 6 mm a vytáhl starou dobrou ruční ohýbačku. Postavil jsem ji na betonovou tvárnici a třmínky si ohýbal sám. Každý prut jsem si nejdřív označil, pak uřízl a ohnul a hotové kusy jsme nakonec svázali do armovacího koše.

Armovací koše se svislou výztuží do L

Armovací koše jsme vázali na kozách. Na podélné pruty jsem si předem udělal značky po 25 cm, abych při vázání nemusel nic měřit a třmínky dával rovnou tam, kam patří. Jeden armovací koš měl délku 3 m, abychom ho ve dvou zvedli a usadili do výkopu.

K armovacímu koši jsme rovnou přivázali i svislou výztuž ohnutou do L. Spodní část L zůstala v základu a svislá navázala na výztuž v samotné zdi. Rozteč 25 cm jsme drželi kvůli dutinám tvárnic ztraceného bednění, ze kterých jsme zeď později postavili.

V základech domu jsme svislou výztuž navrtávali až zpětně a bylo to strašné. U opěrné zdi jsem chtěl, aby výztuž držela ještě líp, a takové L už nic nevytrhne. Při betonáži jsem pak nechtěl ve spěchu sázet pruty a k tomu je ještě hlídat v rovině a ve správných roztečích. Po prvním armovacím koši zbývalo udělat ještě sedm. Kde na zeď navazují venkovní schody, jsem svislé pruty plánoval vynechat.

Vázací drát jsem dával cikcak, každý spoj trochu jinak. Osvědčilo se mi to už u věnců: když jsou všechny drátky v jednom směru, celý armovací koš se zkosí.

Výkop sesypaný po dešti

Pár dní po výkopu samozřejmě přišel brutální déšť a část výkopu se sesypala. Zeminu jsem znovu vyházel a stěnu začistil. Rozšířená místa jsem pak vybednil, protože jsem rozhodně neplánoval vylít betonem celou díru. Jeden roh nám úplně upadl, takže je taky vybedněný. Práce navíc, ale to se na stavbě občas stane.

Betonáž jsme měli naplánovanou na další ráno a výkop byl na pár místech pořád docela nebezpečný.

Armovací koše ve výkopu a výztuž, která se hýbe

Kdo to dělal, ví, že vázat armovací koše ve výkopu nic příjemného není. Při napojování se pořád hýbaly a bortily a já je musel znovu opravovat. Jakmile byla výztuž uvnitř, chodit se tam skoro nedalo a nohy jsem měl odřené od železa.

Při vázání je tenká hranice mezi drátkem, který se přetrhne, a drátkem, který je jen trošičku nedotažený. Výztuž má jednu skvělou vlastnost: sama se pohne přesně tam, kde to člověk nečeká, ale rukou s ní pak nehne ani o milimetr. Vždycky se nějaký třmínek rozhodl, že úplně odcestuje. Pak nezbylo než drátek přeštípnout a spoj převázat. Stalo se mi to tolikrát, že jsem to nakonec přestal řešit. Většina spojů je v pohodě.

Rozteče svislých prutů jsem několikrát přeměřoval a armovací koše ve výkopu posouval, protože každé napojení něco trochu posunulo. Jinak by pruty neseděly na rozměr tvárnic. Bagristovi se navíc občas podařilo ujet do hloubky. Pořád lepší, než kdybych to pak dokopával ručně, ale armovací koše jsem musel víc podložit, aby se svislé pruty dostaly do správné výšky.

Ruční dokopávání a chráničky

Dvě odbočky výkopu jsem dokopával ručně a zabralo mi to skoro celý den, nebo aspoň celé odpoledne. Byla to dřina. Člověk musí pořád držet rovinku a lopatu po lopatě vykutat zeminu tak, aby se výkop nepropadl, nerozšířil a neuhnul. Dolaďování výkopu tak trvalo déle než celý výkop s bagristou, který byl opravdu rychlovka.

Ručně jsem obkopával i chráničky, kolem kterých jsme s bagristou radši nekopali. Lámou se docela snadno, takže pár jsem jich poškodil a přelepil páskou. U chrániček jsem souvislý armovací koš neprotáhl. Část chrániček měla zůstat v betonu a část nad ním, takže jsme počítali s tím, že přes ně budeme muset přejet tvárnicemi.

Svislé pruty dodatečně podle provázku

Ve druhé části jsem zkusil jiný postup. Mix se tam nedostal a beton jsme tam rozhrnovali lopatami, přes trčící pruty by to vůbec nešlo. Armovací koše jsem tam proto nechal bez svislé výztuže a pruty jsem chtěl zapíchat až do srovnaného čerstvého betonu. Postup s provázkem od 10:30 byl jednoduchý. Na provázek jsem si udělal značky po 25 cm. První a poslední prut jsem zapíchl do betonu a natáhl mezi ně provázek. Podle značek jsem pak zapíchal zbylé pruty.

Obavu jsem měl jedinou: že beton začne tuhnout rychleji a nestihnu zapíchat všechno. U předem svázaných prutů má člověk aspoň jistotu, že tam jsou.

Betonáž pasu opěrné zdi bez pumpy

Ráno před betonáží krátce sprchlo a zase přestalo. Hlína byla do té doby docela vyschlá, takže jsme to brali jako výhodu: doufali jsme, že z betonu nevycucá všechnu vodu. Bylo to jen mrholení, takže do výkopu nic nespadlo.

Beton jsme z betonárky objednali v konzistenci S3 a lili ho z mixu. Pas vypadá jako maličkost, ale byla to zase makačka. Pumpu jsme tentokrát neměli, takže jsme si pořádně zapádlovali. V první části jsme dali betonu víc, asi o centimetr až tři, a vzadu pak chyběl. Přebytky jsme lopatami nabírali do kolečka a převáželi dozadu. Stačí pár lopat a kolečko je plné a strašně těžké.

Povrch jsme rovnali hned v čerstvém betonu, protože vyrovnávat to potom na suchém je pro mě docela otrava. Trčící svislé pruty nám rovnání hodně komplikovaly. S natřásací tyčí jsme se nedostali všude a část pasu jsme jen udusali hráběmi. Chráničky místy koukaly nad beton. První řadu tvárnic jsme plánovali klást na sucho, stejně jako v základech domu. Celé jsme to tehdy popsali v článku Betonáž základových pasů.

Jak dopadla svislá výztuž

Pruty svázané s armovacím košem dopadly líp, než jsem čekal. Pár jich stálo nakřivo a ty jsem chtěl později narovnat, ale že by to celé letělo, to naštěstí ne.

Ve druhé části se mi při zapichování od 16:57 pohnul provázek, takže pruty nestály úplně v přímce. Některé v čerstvém betonu držely v pohodě, jiné se viklaly a usadit je šlo docela blbě. Zahnutému L se dolů moc nechce. Když jsem silně nakloněný prut zkoušel srovnat, vyryl v betonu podélnou rýhu. Do výkopu jsem pak už lézt nechtěl, protože do něj pořád něco opadávalo. Možná by při tomhle postupu bylo lepší vzít rovnou rovné pruty. To je otázka za spoustu peněz a odpověď na ni nemám.

Křivý je i jeden celý výkop. Čáry pro výkop jsme původně měli nakreslené dobře, jenže bagrista přes ně nahrnul hlínu. Musel jsem to znovu doměřit a rozměřil jsem to blbě, takže se výkop klopí špatným směrem. Kde se výkop víc rozšířil, chtěl jsem toho využít, zeď přiblížit k rovině na druhé straně a chybu trochu vykompenzovat. Je to opěrná zeď a tvárnice nebudou pohledové, takže nemusí být perfektní.

Hlavně bednění podrželo a výkop se podařilo zalít, aniž by do něj ještě něco spadlo. Beton jsme nechali chvíli zrát a zeď jsme začali skládat v dílu Stavba opěrné zdi ze ztraceného bednění.

Časté otázky k tomuto dílu

Text vznikl z přepisu videa s pomocí AI a vychází jen z toho, co ve videu zaznělo a je vidět. Publikováno 15. 10. 2026, aktualizováno 24. 10. 2026.